Obrazy Pavla Šmída (*1964) jsou především demonstrací určitých principů a stereotypů navázaných na lidské tužby a sny. Ty jsou důmyslně zasuty v lidském vědomí navyklém mechanicky vnímat předpřipravená a v konečnosti nikdy zcela zpracovaná vizuální data a mísit se s nimi do skutečně prožívaných emocí. Konzumace obrazu i samotné „malby“ se stává ironickým leitmotivem Šmídova formálně vytříbeného a vnitřně sjednoceného malířského díla. Jedná se tu o „ukazování“ či „obnažování“ jiných významů a jiných kontextů, těch „za věcmi“, polotovarů a surovin, které plodí účelově nastavená mediální realita. Umělý prostor, nepřirozený postoj figury, stylizované pohledové úhly, výraz tváře, volná barevnost, hyperrealistický popis věcného detailu, důraz na módní prvky jako účes, líčení, šperky ad., to je spektrum postupů, které se podílejí na tvorbě dokonalého konfigurativního prostředí, nebo-li aktu prezentace. Filtrování věcnosti sleduje konkrétní ideologické cíle, v tomto případě pokoušení v rovině konzumu.